Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                                   Seznam úryvků:

1. Charlie a tajuplná truhlička

2. Charlie a kouzelný kuličas

3. Nemetonburk aneb Tajemství ve skále

4. Nemetonburk aneb Zlatá brána     

5. Fiorella a Bratrstvo křišťálu

6. Tři mušketíři po dvaceti letech

7. Naschválníčci

8. Tatínku, ta se ti povedla

9. Děvčátko Momo a ukradení čas 

                                                    Jenny Nimmová
                                          Charlie a tajuplná truhlička

Charlie se vzbudil. Krk měl vyschlý a oči bolavé. Smířil se  s tím, že bude nosit Gabrielův otrhaný plášť. On z něho koneckonců žádné příšerné sny mít nebude.
Snažil se rozčesat svůj zcuchaný živý plot. Fidelio a Gabriel na něho čekali, ale po pěti minutách se shodli, že nemá smysl, aby se česal dál.
„Musíme už jít, nebo dostaneme jen připálenou slaninu,“ varoval ho Fiedelio.
Charlie měl hrozitánský hlad. Zahodil hřeben a spěchal s ostatními na snídani. Měl radost, že jdou s ním, protože bez nich by cestu do přízemí nikdy nenašel.
Gabriel měl takovou radost, že si může Charlieho plášť nechat, až působil dojmem, jako by se z něho stal docela jiný člověk. Usmíval se na celé kolo. Když teď ze sebe shodil ty příšerné děsivé pocity, tak dokonce i rychleji chodil.
K snídani byla ovesná kaše, připálená slanina a hrnek čaje.
„To budeme mít každý den?“ zeptal se Charlie a snažil se přitom spolknout chuchvalec kaše.
„Každý den,“ přisvědčil Fidelio.
Charlie se vší silou snažil nemyslet na Mišpulčiny obrovské snídaně.
Druhý den v akademii nebyl tak hrozný jako ten první. S Fideliovou a občas i Gabrielovou pomocí se Charliemu podařilo najít všechny učebny. třetí den dokonce sám došel do zahrady.
Přišel pátek. Charlie z toho dne měl hrůzu. Když skončilo vyučování, posadil se na postel a díval se, jak si Fidelio balí věci.
„Co se tu děje,“ zeptal se ho, „když všichni ostatní odjedou domů?“
„Musíš se o sebe postarat sám,“ odpověděl Fidelio. „Ničeho se neboj. jo tu samozřejmě Manfred, ale nejsi jediný, kdo tady zůstává. Nezapomeň, že trest dostala i Olivie, a Billy Krkavec domů nejezdí nikdy, protože žádný domov nemá. Půjdu za Benjamínem, vezmu si od něho truhličku, co mám schovat, a asi v půl dvanácté v sobotu přijdu před školu a zamávám na tebe. Když budu mít na pěstích palce otočené nahoru, bude to znamenat, že se nám povedlo truhličku přenést.“
Charlie užuž chtěl Fideliovi říct o zmizelém dítěti, ale teď nebyla ta správná chvíle. „Odkud tě uvidím?“ otázal se chmurně.
Běž do Hudební věže. Olivie ti ukáže, kde to je. Budu mávat pod oknem, které vede z druhého patra na ulici, a pak budeš muset vydržet ještě čtyři hodiny, než tě pustí.“
Charlie si povzdechl.
„Hlavu vzhůru!“ Fidelio ho poplácal po rameni a zvedl tašku.
Charlie šel kamaráda doprovodit dolů a díval se, jak pohupuje taškou v ruce  ajde směrem ke dveřím. Byly nyní otevřené a vybíhaly jimi děti, které se už nemohly dočkat volného víkendu.
Fidelio se obrátil a zamával mu. Odcházel téměř poslední. Charlie pocítil zoufalé nutkání proběhnout dveřmi ven, než se zavřou. Udělal několik kroků kupředu, rychle se rozhlédl kolem sebe a zrychlil.
„Nech toho Hnáte!“
Charlie se rychle otočil. Manfred Blud stál v tmavém výklenku v polovině sálu.
„Copak si myslíš, že tu nikdo nedozírá?“
„Nemyslím si nic,“ odsekl Charlie.
Odnes si úkoly do Královské komnaty a zůstaň tam, dokud neuslyšíš gong před večeří.“ Než Manfred domluvil, ohromné dveře se zavřely.a jeho hlas se rozléhal prázdnou dvoranou.
„Tak jo,“ zahučel Charlie.
„Řekni: ,Ano, Manfrede,´ žádné tak jo nechci slyšet.“
„Ano, Manfrede.“
Charlie šel do knihovny a našel tam Olivii a Billyho, jak si povídají.
Když tu Manfred není, tak nemusíme být zticha,“ sdělil mu Billy vesele.
Charlie přemýšlel, jak Billy dokáže přežívat v akademii, kde je uvězněný víkend co víkend, sám v temné ložnici, zatímco všichni ostatní jsou doma.
„Chodíš vůbec někdy ven?“ zeptal se ho.
„Mám tetu a ta bydlí u moře, jezdím k ní na prázdniny,“ odpověděl Billy, „a osamělý si nepřipadám, protože tu mám…“ zaváhal, a pak skoro neslyšně pokračoval: „…zvířata.“ „Jaká zvířata?“ podivila se Olivie.
„Vždyť tu žádná nejsou.“
Kuchařka má psa,“ vysvětloval Billy. „ Je hrozně starý, ale hodný, a jsou tu i myši a tak.“
„S myší si moc nepopovídáš,“ namítl Charlie.
Billy mlčel. Sklonil hlavu k učebnici a začal číst. jeho oči vypadaly za kulatými čočkami brýlí na čtení jako dvě ohromné červené lampy. Náhle zamumlal: „Ale popovídám.“ „Cože?“ podivila se Olivie.
Billy si odkašlal. „Umím mluvit s myšmi“
„Opravdu?“ Olivie zavřela knihu. „To je úžasné! Je to ta tvoje věc? víš, co myslím, tvůj dar.“
Billy přikývl.
„Znamená to, že jim i rozumíš?“ Zeptal se Charlie.
Billy znovu přikývl, pomalu a důstojně.
Charlie tiše hvízdl. Benjamín často říkával, že by hrozně rád věděl, co mu Zimolez říká. „Nemohl by sis někdy popovídat se psem jednoho mého kamaráda?“ zeptal se Billyho.
Billy neodpověděl. Zmateně se na Charlieho díval.
„To by asi nemělo smysl,“ řekl rychle Charlie. „Promiň. Neměl jsem to po tobě chtít.“
„Prosím tě, nikomu to neříkej. Nemůžu se bavit s každým domácím zvířetem. Zvířata mají tolik různých řečí. poslouchat je mě hrozně unavuje.
Charlie a Olivie přísahali, že to neřeknou živé duši. vrátili se zase k učení, ale Charlie si po chvíli uvědomil, že Billy se neučí ani  nečte, jen civí před sebe.
„Můžu vám něco říct?“ zeptal s náhle.
Charlie i Olivie přikývli.
„Stalo se to před týdnem. Šel jsem zrovna po svačině do zahrady. Manfred s někým mluvil. Nevím, kdo to byl, ale slyšel jsem, jak v místnosti pláče nějaká holka.“
„Já jsem to nebyla,“ řekla Olivie.
„Ty ne,“ souhlasil Billy. „Ale jak říkám, byla to nějaká holka a plakala, takže jsem pochopil, že je v průšvihu. Asi jsem trochu zpomalil a poslouchal jsem, protože Manfred se najednou vyřítil ven a strčil do mě, až jsem upadl. Nadával mi, že jsem slepec a pitomec, a říkal mi ještě horší věci, a že mám okamžitě jít do zahrady.“
„A šel jsi tam?“ ptala se dychtivě Olivie.
„Bolela mě noha,“ pokračoval billy, „a tak jsem se jen tak pomalu ploužil. belhal jsem se chodbou a najednou jsem uslyšel kocoury. Byli tři. „Pusť nás dovnitř,“ prosili mě. „Rychle Billy. Běž ke dvířkům ve věži.“

Jenny Nimmová         
CHARLIE A TAJUPLNÁ TRUHLIČKA
Vydal Albatros
Ilustrovala Zdeňka Boušková.
Pro čtenáře od 8 let.
Pevná vazba, F 145x205, 290 stran.

                                         

                                 

Jenny Nimmová
Charlie a kouzelný kuličas

 Pět minut po půlnoci odešel Billy Krkavec z ložnice. Charlie uvažoval, jestli dokáže dopravit Gabriela dolů ke kuchařce a zase zpátky, než se Billy vrátí.
 „Gabrieli,“ řekl tiše a zatřásl jím. „Vstávej! Musíme jít.“
 Gabriel namáhavě vstal z postele a začal zápolit se županem. „můžeme jít,“ zašeptal pak.
 Charlie ho uchopil za paži a vyvedl ho z ložnice. Teprve potom rozsvítil baterku, kterou dostal od kuchařky. Její jemné světlo ozařovalo každičký kout dlouhé chodby.
 „Teda,“ vydechl Gabriel. „To je úžasné.“
 „Pojď,“ zašeptal Charlie.
 Tak tiše, jak dokázal, se dla do běhu a za ním se potácel a klopýtal Gabriel ve svých moc velkých pantoflích.
 Než Charlie našel cestu k přístěnku, ve kterém byl vchod ke kuchařce, byl Gabriel docela vyčerpaný. V prstech na levé ruce ho znovu začalo píchat a cítil se celý rozbolavělý.
 Charlie nechtěl ke kuchařce vrazit bez ohlášení, a tak slušně zaklepal na dveře.
 Něco za nimi šustlo a pak se otevřely, jen na škvírku.
 „To snad ne!“ Kuchařka vykoukla ven. „Co tu děláš?“
 „Moc mě to mrzí, paní kuchařko,“ začal Charlie, „ale…“
 Gabriel, který stál za ním, tiše zasténal.
 Kuchařka pootevřela dveře trochu víc. Měla na sobě svůj červený župan. „U všech roztřesených koček!“ zvolala. „Kdo je zas tohle?“
 „To je Gabriel Hedváb,“ vysvětloval Charlie. „Stala se mu taková nehoda s rukavičkou.“
 „Vida, vida! Tak pojď dál.“
 Charlie provedl kamaráda přístěnkem a Gabriel se s úžasem rozhlížel po kuchařčině tajném pokoji. „Tady je to hezké,“ vydechl.
 Kuchařka ho přiměla, aby se posadil, a začala mu prohlížet ruku. Charlie jí mezitím vykládal, jak našel rukavičku a že chudák Gabriel má neblahou schopnost prožívat pocity jiných lidí, když si na sebe vezme jejich oblečení.
 „Hm,“ zašeptala nakonec. „Ta rukavička patří Dorotee.“
 „Dorotee?“ podivil se Charlie.
 „Černé paní,“ vysvětloval Gabriel. „Straší v Hudební věži. Viděl jsem ji tam. Někdo jí přerazil dveřmi všechny prsty na jedné ruce.“
 Kuchařka přikývla. „Tak takhle jí říkáte? Černá paní? V tom případě vězte, že ve skutečnosti je to paní Bludová.“
 „Cože? Manfredova maminka?“ vykřikl Charlie. „myslel jsem, že… no… umřela.“
 „To si myslí většina lidí,“ přitakala kuchařksa. „Chudinka. Žije takovým strašlivě polovičatým životem. Když jí Manfred přerazil prsty, vzdala to. V podstatě uvadla. Občas za mnou přichází dolů do pokojíčku na kus řeči. Ale je to nesmírně smutná bytost.“
 „To tedy je,“ dodal Gabriel. „Když mám tu rukavičku, jsem tak zoufalý, že bych nejradši se vším skoncoval.“
 „O tom už nechci slyšet ani slovo,“ přerušila ho kuchařka přísně. „Rukavičku dostaneme dolů cobydup. Ale dokáže to udělat jen její majitelka.“
 „Proč?“ divil se Charlie.
 !Prostě to tak je. Hudebníci mají takové zvláštní ruce. V té rukavičce je obsažena spousta citu, a jak vidím, nějak se jí na tvé pokožce zalíbilo, Gabrieli.“
 „ Jen abych o tu kůži nepřišel,“ strachoval se Gabriel. „Jsem trochu choulostivý.“
 „Za mých časů nebývaly obdařené děti takové padavky,“ poznamenala na to jen kuchařka a odkolébala se pryč. „Dojdu pro Doroteu.“ Otevřela dveře malého rohového přístěnku a chlapci zahlédli úzké schodišťátko, ale pak se kuchařka vecpala dovnitř a zavřela za sebou.
 „To je nádhera,“ zašeptal Gabriel a prohlížel si barevné obrazy a naleštěný starožitný nábytek. !Napadlo by tě někdy, že tenhle pokoj je přímo pod tím starým ponurým barákem?“
 „Ne,“ připustil Charlie. „Ale uvědomuješ si, že ten byt musí částečně zasahovat i pod město? Tamhle tudy je vidět nebe.“ Ukázal na malé stropní okénko.
 Gabriel se obrátil a pohlédl na něj. „A co tam venku asi je?“ uvažoval.
 Charlie pokrčil rameny. „Kdo ví? Snad něčí zahrada. Nebo ulice.“ Přemýšlel, kde je asi Henry. Poslala ho kuchařka časem zpátky? Nebo utekl?

 Tiché kroky nad hlavou jim naznačily, že kuchařka se vrací s někým, jehož chůzi doprovázel podivný šelest.
 Za okamžik se otevřely dveře přístěnku a vstoupila kuchařka s drobnou ženou v dlouhých beztvarých černých šatech. Příchozí byla zahalená do černého šálu, takže jí skoro nebyl vidět obličej. Šla se skloněnou hlavou, jako kdyby hledala něco na zemi.
 „Posaď se tady, Doroteo!“ Kuchařka jí přistrčila židli hned vedle Gabriela. „Tohle je Gabriel a jak se zdá, uvízl ve tvé rukavičce.“
 Dorotea pohlédla na Gabrielovu ochablou ruku, ale pak vytřeštila oči na Charlieho. Šál se jí svezl na ramena a odhalil dlouhé šedé vlasy a bledou tvář s dvěma šedýma očima zapadlýma hluboko v důlcích. „Kdo je tohle?“ zeptala se tenkým hláskem.
 „Já jsem Charlie Hnát,“ představil se Charlie. „Těší mě, že vás poznávám, Paní Bludová.“
 „Tak?“ pronesl slabý hlásek. „Takže to ty jsi Charlie. Znám… znala jsem…“
 Paní Bludová však zřejmě zapomněla, koho zná či znala, protože obrátila pozornost zpět ke Gabrielovi a řekla: „Chudáčku. Ty hraješ na klavír, viď Hrozně ráda klavírní hudbu poslouchám. Udělám pro tebe, co budu moci, ale můžu k tomu použít jen jednu ruku. Ta druhá je totiž zakletá. Ta kletba z ní prosakuje do rukavic, dokonce i do ručníků, a já ji musím pořád smývat.“
Chlapci hrůzou zalapali po dechu.
 „A kdo vám ji zaklel?“ vydechl Charlie.
 Paní Bludová však jen potřásla hlavou. Pravou rukou začala Gabrielovi ze zápěstí stahovat rukavičku. Trvalo jí to dlouho a po chvíli jim slabým, roztřeseným hláskem začala vyprávět svůj příběh.
 
Jenny Nimmová         
CHARLIE A KOUZELNÝ KULIČAS
Vydal Albatros 2005
Ilustrovala Zdeňka Boušková.
Pro čtenáře od 8 let.
Pevná vazba

 

  

Nemetonburk aneb Zlatá brána
Štulcová Renata


Zpátky je gondoliér Benvenuto vezl stejnou cestou. Okna paláců svítící jako lampiony se odrážela na hladině a kanál byl černo-oranžově žíhaný. Když potkali již třetí pohřební loď, padla na ně těžká chmura.
„Hele, Tomáši, co se ti v té hře líbilo nejvíc?“ pokusila se Anka s chmurou bojovat.
„Nevím, nerozuměl jsem ani slovo,“ hlesl mrzutě a dopnul si bundu, protože vítr přinášel od moře studenou mlhu.
„Ale něco se ti přece líbit muselo, vždyť ses chvílemi smál jako blázen.“
„Jo, ty myslíš, jak si ten chlap míchal kafe, až málem proděravěl hrnek? To nebylo zas tak moc vtipný, ale smál jsem se, protože přesně takhle si míchá kafe Lukáš.“
„Mě vynech,“ ozval se starší bratr. „Ostatně, takhle si ho míchám jen doma, tak to sem nemusíš tahat.“
Benvenuto je dál vezl houstnoucí mlhou. Anna zadrkotala: „Týno, máš ten křišťál?“
Mlha nedovolila ani hvězdám a ani světlům podél kanálu proniknout ke gondole. Jeli doslova poslepu.
„Něco velikého na nás jede,“ zašeptala Týna, „od laguny!“
Benvenuto již stáčel loď doprava. Pozdě! Obrovské černé těleso je s hukotem nemilosrdně smetlo do kanálu.
Vodou ztěžklé oblečení táhlo Tomáše dolů. Hučelo mu v uších a zachvátila ho panika. Utopím se! Udělal  pár temp, ale musel vynaložit takovou námahu, jako kdyby stoupal na nejvyšší horu světa. Konečně dostal hlavu nad hladinu, vypustil zbytek vzduchu a snažil se odhadnout, kudy je nejblíž ke břehu. Paže mu začaly ve studené vodě umdlévat. Jestli tohle přežiju, už nikdy nebudu brblat, sliboval si a sbíral poslední zbytky sil. Najednou ucítil, že jej kdosi nadzvedává.
„Nemel sebou tolik,“ uslyšel zvláštní hlas. Když ho Benvenuto vytáhl z vody na molo u paláce, Tomáš se pozvracel.
„Z tohohle dostanu choleru, a nebo aspoň škrkavky,“ dávil se.
„Tomáši!“ vrhla se mu s pláčem kolem krku Anna. „Tome, oni zmizeli! Oba, Týna... Luky... Mě vytáh Benvenuto... A tady nikdo neotvírá... a loď je pryč... bojím se...“
Tom jen plakal a kašlal. Gondoliér zmizel.
„Musíme něco udělat nebo se Luky s Týnou utopí!“ šeptala Áňa.

++++++++++++++++

11. Útok ptačí masky

V hale vedoucí do zahrady si Justýna sňala kovový kruh, na němž se třpytilo křišťálové srdce, a zapnula ho kolem krku Lukášovi. Lukáš položil na křišťál dlaň. Justýna zastoupila východ do zahrady a řekla: „Slibme si, že ať se komukoli z naší rodiny cokoli stane, ostatní mu pomohou.“
„Slibuju,“ přikývl bez rozmýšlení Tom a po něm i Áňa a Lukáš. Poté si nasadili masky a klobouky a vyšli do večerních Benátek.

V ulicích se to hemžilo lidmi, všichni byli v karnevalových převlecích, odevšud se linula hudba. V některých divadlech a palácích se konaly plesy, na jeden takový Týna sehnala lístky. Nyní ale mířili na místo, které Áňa vyhlédla pro jejich komedii dell`arte. Proplétali se rejem masek a Annu napadlo, že být tady sama, dostala by asi záchvat šílenství. Jenom ať se tu neobjeví ten ptačí doktor, modlila se a stejně jako sourozenci se ostražitě dívala kolem sebe.
„Týno,“ zvýšila Áňa hlas, „na čem visí to křišťálové srdce?“
„Na titanovém drátě.“
„Na jakém?“ zatvářila se přihlouple a Tom ji poučil:
„Ále to je kov, víš. Používá se hlavně v leteckým průmyslu.“
Anně se takové vysvětlení zdálo podivné. „Ale původně bylo přece na kožené šňůrce, že jo?“
Týna přikývla. „Gianni rozhodl, že musím mít něco, abych o křišťál nepřišla, a když koval podkovy pro Felicitu, vytepal i tuhle věc.“
Tak on je sklář a ková podkovy s rubíny a zpracovává titan! divila se nejen Anka.
Sem tam se srazili s nějakou maskou. Nejdřív Áňa bokem nabrala ženu ve zlatočerných šatech, a když chtěla říct omluvné sorry, hleděla do zlaté usmívající se masky s ornamenty z nalepených drátků. Maska cinkala rolničkami upevněnými ve vlasech. Tom poté vrazil do žlutého klauna s ledově bílou plačící maskou a pak museli ustoupit fialovým postavám, jejichž tváře pod lehkými závoji kryly zlaté masky se strnulým pohledem, který nevyjadřoval žádný cit.
„Fuj,“ ulevil si Tomáš. „Vůbec bych se nedivil, kdyby za polovinou z nich bylo prázdno. Prostě jen maska a duch.“
„Nech toho,“ oklepala se Anna.
Přes most a kolem úzkého kanálu se konečně dostali k Opeře. Zleva budovu oběhli a už byli na malém náměstí. Schodiště divadla se sedmi stupni se směrem ke vchodu zužovalo a vchod roubily čtyři antické sloupy nesoucí balkon, odkud mohly slavné operní hvězdy zdravit obecenstvo. Dnes bylo divadlo ztichlé, zato v ulicích kolem hučely davy. Naproti divadlu stál kostel a zleva uzavíraly náměstí kavárny.
„A jde se na to,“ vrhla se Anna na schodiště.
Pouliční lampy připomínající trojramenné svícny scénu pěkně osvětlovaly. Když masky proudící sem tam viděly, že se na divadelních schodech cosi chystá, začaly se zastavovat a zakrátko měli Loukoští vyhlídky na tučný výdělek. Anna tak zahájila svoji kariéru operní pěvkyně na schodišti Opery v němohře.

Kolombína cupitá kolem záhonů, tu a tam utrhne kvítek, přivoní k němu a odhodí. Uhlazuje si nabíranou sukni. Vtom se do zahrady vkrádá Harlekýn. Pokleká s rukou na srdci a tváří se šťastně, že ji konečně zas vidí. Hodí mu růži, kterou právě utrhla, a Harlekýn ke květině přivoní: líbezná vůně! Kolombína se blíží, posílá mu z dlaně polibky a on jí jde vstříc. Už jsou u sebe, obejme ji kolem pasu a pohledy jí vyznává lásku. Ozve se šramot. Z keřů vybíhá Pantalone, Kolombínin otec, který je celou dobu šmíruje. Zlobí se na dceru, ta pláče a na scénu se šourá Pierot s náručí Harlekýnových svršků. Pantalone se jich zmocní a hází je po nápadníkovi své dcery: propouští ho tak ze svých služeb. Harlekýn jednotlivé kusy oblečení sbírá, ale jakmile jednu věc zvedne, druhá mu upadne, a rozčilený Pantalone ho vystrká ze zahrady.
Nyní sedí Pantalone v jídelně, počítá mince a Kolombína proti němu usedavě pláče. V ruce drží chléb, který jí dal k večeři, a vyhládlý Pierot si od plačící dívky nenápadně z krajíčku ulamuje, až skoro vše sní. Kolombína si pak dává do úst poslední sousto, po němž smutný sněhobílý sluha téměř sahá.
Vtom ale sebou Kolombína trhla. Ucítila silný tlak na čele a zmateně se rozhlížela. V davu, který se smál Pierotovi, začalo šumět. Naproti u vrat kostela se něco stalo.

„Lukáši, potřebují tam lékaře,“ přeložila Týna volání od kostela. Pantalone odhodil klobouk s maskou a vystřelil do davu.
Sourozenci se vrhli za ním. Nebylo lehké prodírat se mezi tolika lidmi namačkanými jako sardinky. A teď zaslechli hukot! Přicházel odevšud, každou vteřinou sílil.
Rychle – kde je Lukáš? Tady – a je živý! Áňa zahlédla, jak se bratr sklání k ležícímu v černém sametu. Právě toho člověka v bezvědomí otáčí.
„Pardon!“ křičela Anka na masky před sebou, aby se dostala blíž k Lukášovi, ale masky ji nevnímaly a prorazit mezi nimi nešlo. Jako kdyby kolem sebe vytvořily průhlednou bariéru. A pak uviděla, že ten ležící má ptačí masku!
V sílícím hukotu uslyšela Justýnin zoufalý hlas: „Lukáši, pusť ho, uteč!“
Pozdě. Hukot patrně dosáhl vrcholu, vzduchem proletěl záblesk a Lukáš padal k zemi. A vysoko nad městem se hnalo černé hejno. Lidé v hrůze zvedali hlavy a snímali si masky.
Konečně se k bratrovi dostali. Ležel ztichle vedle prázdného kostýmu ptačího lékaře.
Justýna klesla na kolena. Jemně k sobě Lukáše otočila, něco záhadného mumlala a hladila ho po tvářích. Anka s Tomem klečeli z druhé strany a připadali si jako v ošklivé noční můře. A pak Justýna strnula, na rtech jí zamrzl výkřik a z očí se jí začaly řinout slzy, jako když řeka protrhne hráze. „Ne, ne, to není možné. Ty nemůžeš být mrtvý,“ vzlykala a objímala ho. „Vrať se, kde jsi?“ Vyskočila a zamlženým pohledem přeletěla kolemstojící masky. Spatřila, že je obtékají stejné aury jako tenkrát správce Ewiga.
„Kde je náš bratr, kde ho ukrýváte?“ vrhla se k nejbližší z nich, k masce královského šaška. Stál na místě jako socha.
TADY BY ASI BYLO MOŽNÉ SKONČIT --- Jř
„Propadni se z našeho Všehomíra!“ vykřikla Justýna zvláštním zpěvavým hlasem, napřáhla paži, celá se chvěla jako pod elektrickým proudem, a když se dlaní dotkla šaškovy černorudé aury, zablesklo se a prázdná látka s maskou spadly na chodník. Nastala panika. Benátčané i turisté v zářivých kostýmech se snažili z podivného místa uprchnout. Justýna se také dala do běhu a běžela za postavami s černorudou aurou. Pohybovaly se velice pomalu, a tak po několika krocích dostihla další zlověstnou masku, natáhla dlaň a viděla, jak její síla přetéká do černorudého oblaku a ten se zábleskem mizí. Odhodlaně se vrhala na další a další masky. Dvojčata držela Lukáše a sledovala ji. Čím více masek padlo k zemi, tím méně hukotu se vlnilo vzduchem. Justýna vypadala jako šílená.
Tom se za ní rozběhl. Bylo těžké ji zadržet, neboť její žal nesčíslně násobil sílu, kterou vládla. Když ji konečně dovlekl zpět ke kostelu, právě přibíhala s nosítky rychlá záchranná služba. Cestu jim ukazoval Benvenuto! Člun záchranky se pohupoval v úzkém kanálu kousek od kostela.
„Běžte domů a volejte Giovannimu,“ prosila Týna dvojčata. „Já s ním pojedu do nemocnice.“
Motor zavrčel, voda zavířila a člun se rozjel.
„Lukáši,“ zašeptal Tom a z očí se mu prodraly slzy, které až doteď hrdinně zadržoval. Hřbetem ruky si je rozmazával po tvářích. Anka jen škytala a snažila se něco říct, ale nerozuměl jí. Rozevřela tedy dlaň, v níž svírala a chránila věc tak cennou, že jí prsty úplně zbělely úsilím.
„Křišťálové srdce,“ vydechl překvapeně.
„Zůstalo na dlažbě, když Lukyho zvedli na nosítka. A taky tam bylo tohle,“ sáhla do kapsy kabátku a podala mu přepálený titanový drát.
Tomáš se otočil na ustaraného Benvenuta: „Jak se dostaneme do nemocnice?“
„Pěšky to bude rychlejší,“ odvětil gondoliér. „Pojďte, pokud se nic nestane, budeme tam za čtvrt hodiny.“
Tomáš si nevzpomínal, kdy utíkal rychleji. Točili se ve spletitých uličkách a pod nohama se jim roztékal sněhový poprašek. Shora se sníh snášel hustěji a hustěji a lepil se jim do vlasů. Vběhli do nemocničního vestibulu, ale dál se nedostali. Recepční je odvedla do čekárny s tím, že jejich bratra nyní vyšetřují.
„Řekněte, Benvenuto, že k němu musíme, že pro něho máme něco důležitého!“ naléhala Áňa a v dlani svírala křišťál. Benvenuto však u recepční neuspěl, a když se k nim vrátil, vážně pravil:  „Je čas, abyste zkusili volat vévodu.“

Nemetonburk aneb Zlatá brána
Renata Štulcová

Ilustrace Miro Hadinec
Vydal Albatros 2005
268 str., 114x164 mm, 1. vyd., pevná vazba

Knihu určitě seženete:
Knihkupectví Albatros, Vinohradská 125, Praha 3, knihkupectvi-albatros@bonton.cz

Vlastimil Vondruška
Fiorella a Bratrstvo křišťálu

(ukázky z knihy)


Fiorella počkala, až otec za sebou zavře dveře. Doufala, že si dá v hospodě jeden nebo dva korbele piva a chvíli se tam zdrží. Měla tedy dost času. Mezi rozházenými balíky ji to samotnou nebavilo. Během stěhování si všimla dvou chlapců, kteří je pozorovali z podloubí. Třeba tam ještě budou. Bavilo ji hrát si na kluka.
Po své italské matce zdědila husté černé vlasy. Nosila je krátce střižené, aby vypadala jako tovaryš. Původně se bránila, aby ji otec ostříhal, ale musela uznat, že v alchymistické laboratoři to jinak nejde. K dívčímu oblečení nosila paruku se zlatými loknami, která ji dokázala změnit k nepoznání. Shodila sukni a převlékla se do soukenných nohavic. Z truhlice vytáhla volnou režnou halenu a koženou kazajku. Pak si vzala opasek s dýkou, shodila paruku a na hlavu nasadila klobouk zdobený pavím pérem. Byla štíhlá, a kdo ji neznal, těžko by převlek odhalil.
Sáhla do truhlice se šatstvem a vytáhla malé zrcátko z leštěného stříbrného plechu. Chvíli se v něm zálibně prohlížela, pak na sebe vyplázla rozpustile jazyk a nahlas řekla: „Kdybych nevěděla, že to jsem já, tak by ses mi docela líbil, milý Rafaeli.“
Seběhla po dřevěném schodišti do mázhauzu a vyšla na ulici. Chlapci byli stále ještě v podloubí. Vypadali sympaticky, zvláště ten vyšší se jí docela líbil. Ale ani ten menší nevypadal špatně. Modlila se, aby s nimi byla zábava. Neměla ráda nafoukané hlupáky. Většina kluků jí tak připadala. Holky zase pořád pištěly a nedalo se s nimi o ničem pořádném mluvit.

***
„Snad nemám vidiny?“ udiveně zabručel Lukáš a ukázal ke vchodu nárožního domu U Bradýře. Už nelitoval, že tu s Martinem zůstal. „Nějaký kluk!“
„Že bychom ho přehlédli?“ vrtěl nedůvěřivě hlavou Martin. Pak se odlepil od zdi a vydal se Fiorelle vstříc. Už z dálky volal: „Kdo jsi?“
Dívka zaváhala, ale protože jí slunce svítilo do očí, pokračovala dál. Došla až do stínu podloubí. Bála se, aby chlapci neprohlédli její převlek. První setkání bylo vždycky nejtěžší. Když mhouřila oči, připadala si jako kočka a divila se, že to zatím nikdo nepoznal. „Nemám ve zvyku se zpovídat. Zvláště nezdvořákům, kteří se neumějí ani představit.“
„Tak aby bylo jasno, hošánku,“ přísně ji přerušil Lukáš. „My jsme tady doma! Tohle je naše ulice. Takže buď budeš mluvit, nebo…“
„Nebo co?“
Byla mrštná a prát se uměla, ale dobře věděla, kde má své hranice. Ani na jednoho z nich by nestačila. Navíc se s nimi chtěla kamarádit, ne rvát. Jenže úplně ustoupit nemohla. Bleskurychle sáhla k opasku a tasila dýku. Zvedla ji a prstem významně přejela po blyštícím se ostří. „Když jste dva na jednoho, to si troufáte.“
„Dýkou se ohání buď lotr, nebo zbabělec,“ zabručel rozmrzele Lukáš a zvedl dlaně, aby naznačil, že navrhuje mír. Nový hoch se mu líbil, neměl rád poslušné a rozmazlené chlapečky, kteří se schovávali za záda svých otců.
Fiorella si prohlížela oba kluky se zájmem. Chovali se sebevědomě a nevypadali hloupě. „Asi budu lotr, protože zbabělec určitě nejsem. Takže je na vás, zda ve své ulici snesete lotra.“
„Co myslíš, sneseme lotra?“ obrátil se Lukáš na svého přítele s vážnou tváří. Ale v očích mu hrály veselé jiskřičky.
„Pořád lepší lotr než další holka. Můžeš dýku schovat. Nenatlučeme ti – alespoň zatím. Pokud ovšem řekneš, kdo jsi,“ dodal velkoryse Martin.
„Jmenuji se Rafael. Jsem učedník, můj otec je novým císařovým alchymistou. A vy dva, co jste zač?“
Lukáš rychle oba představil. Podle výrazu tváře však bylo jasné, že se mu něco nezdá. Stále si ji pokradmu prohlížel a nakonec vyhrkl: „Poslyš, proč jsi nepomáhal při stěhování?“
„Já pomáhal,“ bránila se s hraným údivem Fiorella. „Jako vždycky na mě zbylo to nejtěžší. Sestra nosila věci do mázhauzu a já je musel tahat po schodech nahoru do patra. Víte, ona je děsné budižkničemu. Jmenuje se Fiorella, ale pokud ji někdy potkáte, moc se s ní nebavte. Je to tátův mazánek.“
„Nemusíš mít strach, Rafaeli. S holkama nikdy neztrácíme čas. Tvůj otec před chvílí někam odešel a ty jsi hned zdrhnul, že je to tak?“
„Šel koupit něco k jídlu. Už mě to doma nebavilo. Rovnat hrnce a uklízet šaty, to přece není práce pro chlapa,“ odpověděla Fiorella. „Sestra to klidně zastane. Na to tak akorát stačí.“
„Jestli tvůj otec koupí k jídlu něco za rohem v šenku U Zlatých šišek, čeká vás pěkná hrůza.“
„To se v jejich kuchyni vaří tak strašně?“
„Strašně? To je slabé slovo! Několik hostů prý zemřelo hladem a zbytek na otravu,“ vysvětloval vážně Lukáš a rukou si rozmarně upravoval na hlavě baret s perem.
„Nu, jídlo z hospody určitě nebude horší, než když vaří moje sestra,“ prohlásila Fiorella. V duchu ji napadlo, že teď ani tak moc nelže.
„Asi to nemáš v životě jednoduché,“ soucitně poznamenal Martin. Měl jídlo rád a neskonale litoval každého, jehož osud o tuto slast připravil. Pak se přátelsky usmál. „Jestli chceš, pojď se mnou. Matka dneska pekla, určitě se pro tebe něco na zub najde.“



Ve chvíli, kdy se zpět do místnosti vrátil Martin se džbánem mléka v ruce, otevřely se prudce venkovní dveře. Dovnitř vběhl udýchaný mladík v oranžových výstředních šatech a ve špičatých škorních. Zastavil se a bez pozdravu vyhrkl: „Konšelé nechali před chvílí uvěznit vašeho muže, paní Apoleno. Purkmistr ho obvinil z krádeže. Víc zatím nevím.“ Nedbale se uklonil a vyrazil zpět na ulici. Dveře za sebou chvatně přibouchl.
Apolena sebou trhla, jako by se spálila o horkou pánev. V obličeji měla spíše zlost. Zato Martin vypadal vyděšeně. Postavil nemotorně džbán na kraj stolu, a kdyby ho Fiorella nechytila, asi by spadl na zem a rozbil se. Pak vyhrkl: „To není možné!“
„Možná jde o pomluvu. Určitě se všechno vysvětlí a otce pustí,“ uklidňovala ho matka. „Musíme zjistit, co se doopravdy stalo. Běžte za Lukášem, ať se optá strýce. Kdo jiný než rychtář by měl vědět, co se děje?“
Martin popadl několik koláčů, chvatně je zabalil do kousku čistého plátna a strčil do plátěné brašny. Tu si přehodil přes rameno. Beze slova vyběhl na ulici a Fiorella za ním.


Detektivní příběh se odehrává v 16. století. Kniha je proto doplněna stručným slovníčkem, který vysvětluje některé použité výrazy v textu, např.

Slovníček neobvyklých výrazů

Mázhaus
– ve středověkých domech velká síň v přízemí, odkud vedly vstupy do dalších prostor. Do mázhauzu se obvykle vcházelo přímo z ulice, proto bychom ho mohli přirovnat k dnešnímu průjezdu. Jeho význam však byl mnohem větší – v mázhauzu svého domu si lidé zřizovali dílny, krámy, čepovali pivo a také přijímali méně významné návštěvy.

Rychtář – původně zástupce krále ve městě, ale po husitských válkách se stal zaměstnancem městské rady a tím byla výrazně omezena jeho pravomoc. V době renesance měl na starosti pořádek ve městě. Rychtář hlídal nejen dodržování zákona, ale odpovídal i za čistotu na ulicích, a dokonce za počestnost měšťanů. Jednou z jeho povinností bylo kontrolovat „počestné spaní“. Zasahoval při výtržnostech, rvačkách, proti opilcům, řešil hádky mezi sousedy a pomluvy. Odpovídal za dodržování městských nařízení (např. kdy se mají zavírat šenky). Vyšetřoval i těžké zločiny – krádeže a vraždy. Jako symbol svého úřadu nosil dřevěnou palici – rychtářské právo. Pokud ji měl v ruce, byl chráněnou osobou, a kdo jeho slovo nerespektoval, byl přísně potrestán.

Vlastimil Vondruška
Fiorella a Bratrstvo křišťálu
Vydal Albatros 2006

 

 

 

 


 

Knihy Vlastimila Vondrušky v Albatrosu:

Slavné bitvy českých panovníků
Devět povídek z prostředí slavných bitev středověku jsou doplněny výkladem historických souvislostí, vojenskými zajímavostmi, a také zde najdete průvodce současnou krajinou, v níž se bitvy kdysi odehrály.

Významná sídla české šlechty
Kniha přibližuje dvanáct šlechtických sídel. Každé je vykresleno čtivě a zábavně v povídce, po níž následuje fundovaný přehled z historie: autor přibližuje dějiny jednotlivých hradů i život šlechtických rodů na nich.

                      TŘI MUŠKETÝŘI PO DVACETI LETECH
                                            Alexandre Dumas
Ukázka z knihy
Překlad Jaroslav a Růžena Pochovi. (Zmiňovaný mladík Raoul de Bragelonne je, připomínáme, Athosův adoptivní syn...)

„Snad se nebojíte o svého mladého Raoula?“ ptal se Aramis. „A při první potyčce přece člověka nikdy nezabijí!“ prohlásil d´Artagnan. „Ani při druhé!“ dodal Aramis. „Ani při třetí,“ řekl Porthos. „A i když padne, vykřesá se z toho. Důkazem je, že jsme tu my všichni.“
„Ne, nemám strach o Raoula. Doufám, že se vždy bude chovat jako šlechtic, a padne-li, padne jistě statečně. Ale kdyby ho stihlo neštěstí, to bych...“ Athos si přejel rukou pobledlé čelo.
„Co?“ optal se Aramis. „Pokládal bych to neštěstí za odplatu.“ „Vím, co tím chcete říci,“ pravil d´Artagnan. „Já též,“ dodal Aramis, „ale na to nesmíte myslit, Athosi, co se stalo, stalo se.“
„Já vám nerozumím,“ ozval se Porthos.
„Události v Armentieresu,“ zašeptal d´Artagnan.
„Události v Armentieresu,“ opakoval Porthos nechápaje ještě.
„Mylady.“ „Aha,“ řekl Porthos, „už jsem na to zapomněl.“
Athos se naň zkoumavě zahleděl: „Vy jste na to zapomněl, Porthosi?“
„Jak by ne, už je to tak dávno!“ „Netíží vás tedy svědomí?“ „Na mou duši ne,“ odpověděl Porthos. „A vás, Aramisi?“ „Myslím na to někdy,“ odvětil Aramis. „O tom případu by se dalo hodně uvažovat.“ „A co vy, d´Artagnane?“
„Když si vzpomenu na tu hroznou chvíli, vidím před sebou, přiznávám, jen mrtvé tělo ubohé paní Bonacieuxové. Ano, ano, přečasto jsem litoval té ubohé oběti, nikdy však se mi nezželelo té, která ji zavraždila,“ zašeptal. Athos pokýval nedůvěřivě hlavou.
„Připustíme-li boží spravedlnost,“ řekl Aramis, „a její účast na věcech tohoto světa, byla tato žena ztrestána z vůle boží. A my byli jen nástrojem té vůle, toť vše.“
„Ale svobodná vůle člověka, Aramisi?“
„Co činí soudce? Má také svobodnou vůli a odsuzuje k smrti a nebojí se ničeho.Co dělá kat? Je pánem své paže, a přece stíná bez výčitky svědomí.“
„Kat...“ zašeptal Athos. Bylo vidět, že se zamyslil nad nějakou vzpomínkou. „Vím, že je to strašné,“ řekl d´Artagnan, „ale pomyslím-li si, že jsme zabili Angličany, Rochellany, Španěly, ano i Francouze, kteří nám nic zlého neudělali, jen že na nás namířili a chybili – tu, věřte, odpouštím sám sobě podíl, který mám na smrti oné ženy.“
„Vidím, Athosi, zas onen výjev, připomněl jste mi teď všechno,“ ozval se Porthos. „Mylady byla tady, kde jste vy (Athos zbledl), já zde, kde sedí d´Artagnan. Měl jsem po boku kord, který byl ostrý jako damascenský meč. Pamatujete se, Aramisi, vždy jste mu říkal Balizard. Přísahám vám dnes všem třem, kdyby tam tehdy nebyl ten kat z Béthune – byl z Béthune? – ano, z Béthune... Kdyby tam nebyl ten kat, byl bych sám bez rozmýšlení sťal hlavu té bídnice – nebo i po rozmyšlení. Byla to zlá žena!“
„Proč na to vlastně vzpomínáte?“ dodal Aramis s bezstarostnou filozofií, kterou si osvojil od doby, co náležel k církvi, v níž bylo více ateismu než důvěry v boha. „Co se stalo, stalo se. Odpovíme se z toho v poslední své hodince a bůh bude nejlépe vědět, je-li to hřích či jen chyba, či snad dokonce záslužný skutek. Při své cti a při svatém kříži toho lituji jen proto, že to byla žena.“
„Nejvíce nás může uklidnit to, že po všem nezůstala žádná stopa,“ dodal d´Artagnan.
„Měla syna,“ řekl Athos.
„Ano, vím to, řekl jste mi to už,“ pravil d´Artagnan, „ale kdo ví, co se s ním stalo? Zhyne-li had, zhyne i jeho plemeno. Nebo vy si snad myslíte, že jeho strýc, lord Winter, to hádě vychoval? Lord Winter odsoudil syna asi stejně, jako odsoudil jeho matku.“
„To by ovšem bylo jen jeho neštěstí, neboť dítě mu přece nic neudělalo,“ poznamenal Athos.
„Buď je dítě mrtvé, nebo ať je vezme čert,“ řekl Porthos. „V té ohavné zemi je tolik mlhy... jak aspoň tadyhle d´Artagnan povídá...“ Tento Porthosův závěr by snad byl zase vzbudil novou veselostna všech tvářích, více nebo méně zachmuřených, - ale v tu chvíli se ozvaly na schodech kroky a někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ zvolal Athos.
„Pánové, je tu sluha, který si přeje ihned mluvit s jedním z vás,“ řekl hospodský.
„S kterým?“ optali se všichni čtyři přátelé.
„S tím, který se jmenuje hrabě de La Fere.“
„To jsem já,“ pravil Athos. „A jak se jmenuje ten sluha?“
„Grimaud.“
„To se už vrátil?“ zbledl Athos. „Co se stalo Bragelonnovi?“
„Nechť vejde!“ zvolal d´Artagnan, „nechť vejde!“
Grimaud zatím vyběhl po schodech a čekal u prahu. Vběhl do světnice a poslal pokynem ruky hospodského pryč. Ten za sebou zavřel, všichni čtyři přátelé napjatě čekali. Grimaudovo rozčilení, jeho bledost, pot, jenž mu kanul po obličeji, zaprášené šaty – vše nasvědčovalo tomu, že nese nějaké důležité, hrozné poselství.
„Pánové,“ řekl, „ta žena měla dítě, z dítěte vyrostl muž. Tygřice měla mládě, tygr vyrazil ven, řítí se na vás, mějte se na pozoru!“
Athos se podíval na přátele se smutným úsměvem. Porthos marně hledal po boku meč, jenž visel na stěně, Aramis uchopil nůž, d´Artagnan vstal. „Co tím chceš říci, Grimaude?“ zvolal.
„Že syn mylady opustil Anglii, že je ve Francii, že jede do Paříže, není-li už zde.“
„K čertu, víš to jistě?“ optal se Porthos. „Jistě,“ odvětil Grimaud.
Po tomto prohlášení následovalo dlouhé ticho. Grimaud byl tak unaven a vyčerpán, že klesl na židli. Athos naplnil sklenici šampaňským a podal mu ji. „Ale i když žije, i když přijede do Paříže, co na tom? Setkali jsme se již s jinými soky! Jen ať přijede!“ pronesl d´Artagnan.
„Ano,“ přidal se Porthos pohlížeje laskavě na svůj meč. “Čekáme naň, ať jen přijde!“
„Vždyť je to ještě dítě!“ řekl Aramis. Grimaud vstal: „Dítě! Víte, co udělalo to dítě? Přestrojen za mnicha vyzvěděl celou tu příhodu při zpovědi béthunského kata. Když ho vyzpovídal a všechno se od něho dozvěděl, místo rozhřešení mu vrazil dýku do srdce. Je ještě červená a vlhká. Asi před třiceti hodinami ji vytáhli z rány.“ Grimaud hodil na stůl dýku, kterou mnich nechal katovi v prsou. D´Artagnan, Porthos i Aramis vstali a bezděčně se chopili svých zbraní. Jen Athos zůstal na svém místě, klidný a zamyšlený. „Byl převlečen za mnicha, říkáš, Grimaude?“ „Ano, za augustiána.“ „Jak vypadá?“ „Jak mi řekl hostinský, je vysoký jako já, hubený, bledý, má světle modré oči a plavé vlasy.“ „A – s Raoulem se nesetkal?“ optal se Athos. „Ano, setkali se. To sám pan vikomt ho poslal k umírajícímu!!“
Teď Athos vstal a šel si pro zbraň.
„Víte, pánové,“ pokoušel se d´Artagnan zažertovat, „že teď vypadáme jako zbabělé baby. Jak? My čtyři muž, kteří jsme čelili celým armádám a ani jsme nepohnuli brvou – my se třeseme před chlapcem?“
„Ano,“ řekl Athos, „ale ten chlapec přichází ve jménu božím!“
A rychle vyšli z hostince.

 

                                             František Nepil
                                               Naschválníčci

VILÉM TELL

Když Voloďa oznámil, že pro další výstup k táborovému ohni zpracovaly Veverky slavnou legendu o Vilému Tellovi, povstal nejprve Hejkal a obrátil se na Radima:„Náš výstup je velice náročný a trošku nebezpečný. Vilém Tell byl vynikající lukostřelec. Protože nikdo z nás neměl možnost
trénovat střelbu lukem, pozměnili jsme historickou předlohu.
Náš Vilém Tell je vynikajícím střelcem z pušky. V této roli vystupuje Tesařík, o kterém asi nevíte, že výborným střelcem z pušky je. Přesto bych tě, Radime, prosil o jednu výjimku.“„Poslouchám,“ přikývl Radim.„Dovol, ať Tesařík pár minut pozdrží náš pořad a zastřílí si do terče. Střelba na terč osvětlený jenom ohněm je, jak uznáš, trochu jiná než ve dne. Jistě chápeš, že Tesařík těch několik
102 cvičných ran na zástřel potřebuje. Už také proto, aby náhodou při vlastním výstupu neudělal něco Mimi.“„Samozřejmě že dovoluji,“ ujišťoval ho Radim. Hned nato vstal Kociánek a zavěsil na starý smrk víko od jídelní misky. Tesařík zručně zlomil vzduchovku, nabil brok, zalícil a stiskl spoušť. Lupl suchý výstřel a ve zlomku vteřiny poté cinkla miska.
Zásah! Táborový kruh zahlučel uznáním a potleskem. Ještě jednou se opakovalo totéž: výstřel – cink – a potlesk.„Tak já bych na to šel,“ řekl pak sebevědomě Tesařík.„Já taky,“ pošeptal Škudibík Mezulánovi. A slavná legenda, kterou zpracoval nejprve Friedrich Schiller jako drama, potom Gioacchino Rossini jako operu, a posléze Veverky jako výstup k táborovému ohni, se začala rozvíjet.Začala se rozvíjet objevně pro toho, kdo měl jakési znalosti dějepisu. Do kruhu vstoupil maličký Kociánek se širokým kloboukem na hlavě a posadil se na pařez. Že pařez byl vlastně křeslem, to všichni jakž takž předpokládali. Přes rameno měl „plášť“ a v ruce něco jako žezlo či jiný znak svého vládcovského postavení.Především však měl v rukou klíč k celé scénce. Měl v úvodu vlastně objasnit dětem, za jakých pohnutých událostí se objevil v dějinách Švýcarska statečný Vilém Tell. První dvě věty mu šly dobře:„Není snadné zde vládnout,“ pravil trpce a zavrtěl hlavou. „Není snadné být v této zemi fojtem.“Pak měl říci, že sedláci v krajích Unterwalden, Uri a Schwyz se vzbouřili, protože on, fojt Gessler, chce tyto kraje připojit k panství mocných rakouských Habsburků. A největším buřičem, že je Vilém Tell, a toho že příkladně potrestá.

Ve chvíli, kdy si však postěžoval, že není snadné být fojtem, zavála mu do nozder podivná, silná vůně připáleného kotlíku. Podíval se, zda si nehodil cíp svého fojtského pláště až do ohně, ale kupodivu ne. Jenže v tom okamžiku zapomněl jména tří vzbouřených krajů. Nikdy předtím neslyšel slova Unterwalden, Uri a Schwyz. Ve škole se učili zatím o Praze a o Moskvě, a ze všech válek slyšel jen o druhé válce světové. I to slovo fojt se mu od toho okamžiku vykouřilo z hlavy. I slovo Habsburkové. Teď seděl zděšeně na vládcovském pařezu a ne a ne si vzpomenout, kdo se to vlastně proti němu bouří. Malí táborníci už začali poznávat, že má okno v paměti a že historická velkohra asi u táboráku propadne.To se nesmí stát, to se nesmí stát! říkal si horečně zpocený Kociánek, a pak vztyčil hlavu a vzkřikl:„Pojď sem, Telle!“Před pařez vpochodoval tedy poněkud předčasně překvapený Tesařík, a fojt Gessler ho ani nepustil ke slovu:„Telle, ty švýcarský pse! Ty chceš odtrhnout Švýcary od Velkoněmecké říše? U táborového ohně zaburácel smích. Radim, Eva a vůbec ti starší dostali záchvat z té Velkoněmecké říše, protože až dosud slyšeli v dějepise v souvislosti s povstáním tří kantonů jenom o habsburské, tedy rakouské monarchii. Už proto, že Velkoněmecká říše vznikla až šest set let po Vilému Tellovi. Ti mladší se rozjásali nad nečekaným oslovením – pojď sem, Telle, ty švýcarský pse!“Kociánkovo zahájení ochromilo v první chvíli i samotného Viléma Tella, tedy Tesaříka, takže místo plamenné obhajoby svých sedláků odpověděl na fojtovu otázku pouze slůvkem „jo“.
„Tak já ti řeknu, co s tebou udělám, ty švýcarský pse,“ pokračoval Kociánek, tedy zlý fojt Gessler. „Dal bych tě pověsit, ale to by bylo málo. Musíš trefit svému synkovi na hlavě ešus!“To byla další novinka. Vilém Tell měl podle legendy zasáhnout
šípem svému synovi na hlavě jablko. Jídelní miska, to byl úplně nový pohled do historie.„Dávám ti tři rány. Nejprve musíš misku trefit jen tak. Potom ji musíš trefit, i když tvůj syn bude dělat dřepy. A třetí rána bude nejtěžší: musíš se trefit, třebaže budeš otočen k svému synkovi zády. Mířit budeš pomocí zrcátka!“„Jo,“ řekl zase stručně Vilém Telí, a už přicházela k táborovému
ohni paní Tellová a vedla svého synáčka. Hrála ho maličká Mimi. Aby vypadala na synáčka, měla pod nosem přimalovaný knír.„Ach mé drahé dítě,“ lomila rukama jeho matka, „jestli se tatínkovi roztřese ruka, tak budeš střelená! – A já? Já skočím z vrcholku Matterhornu!“„Nic se neboj, matinko,“ uklidňoval ji synáček, „já střelená nebudu. Tatínek si dá na mně záležet.“Paní Tellová nasadila Mimi na hlavu plechovou misku a Vilém
Telí zdvihl vzduchovku, protože neměl možnost trénovat střelbu lukem. A v ten ráz nastalo ticho. Od táborového ohně náhle zmizel smích a legrace, protože malá Mimi před hlavní vzduchovky, to bylo přece jenom na většinu dětí dost.Tesařík mířil pečlivě a zdálo se, že je přece jen trochu nejistý. Však také sklonil hlaveň, vydýchal se, a teprve pak zamířil znovu. Mimi mhouřila oči a diváci ani nedutali. Pak se ozvalo prásk! a cink! – a zdvihl se potlesk.„Dobře, Telle,“ řekl Gessler-Kociánek, „ale teď dřepy! Dřep! – Vztyk! – Dřep! – Vztyk!“ počítal a malinká Mimi cvičila v rytmu, který zavilá vrchnost udávala. Tesařík mířil ještě déle než předtím. Diváci byli poněkud nesví a některé děti pokukovaly po Radimovi, jak to, že něco tak nebezpečného dovolí. Ale ten je buď neviděl, nebo nevnímal. Sledoval pozorně, zda Tesařík stiskne spoušť ve správnou chvíli. – Prásk! a cink ozvalo se a divácký kruh se opět roztleskal.„A teď to nejtěžší, Telle: teď budeš mířit podle zrcátka,“ poručil
Tesaříkovi Gessler. Vilém Tell se otočil zády k Mimi a položil si vzduchovku na rameno. Kociánek mu nastavil zrcátko a Tesařík dlouho, a pečlivě mířil.„V tom přece musí být podfuk!“ šeptal Hasivka Pérovcovi. „Ať mi nikdo nepovídá, že by tohle Radim normálně dovolil. Co kdyby Tesařík picnul ten brok Mimi do čela?“Pérovec, stejně jako ostatní děti, sledoval, jak dopadne tahle střelecká ukázka. Polovina dětí mhouřila oči s Mimi. Užuž Tesařík tiskl spoušť – a najednou se stalo něco podivného: najednou vyšla rána, ale těsně před ní se ozvalo cink! Nejdřív cink! a po tom prásk! Nejdřív tedy brok zasáhl misku, a teprve pak vyletěl ze vzduchovky!„To je podfuk!“ vykřikl Hasivka a vyřítil se do tmy. „Je tu Karkule!“ začal ječet z plných plic, „to necinkaly broky, to cinkal Karkulka!“U táboráku nastal chaos. Kdekdo se vyřítil za Hasivkou. Opravdu za Mimi v černém lese, v černé tmě s načerněnou tváří byl schován Karkulka s načerněnou jídelní miskou a hřebíkem v načerněných rukou. Kdykoli Tesařík vystřelil, cinkl do své misky, aby se zdálo, že misku na hlavě Mimi zasáhl brok. Tři večery to s Tesaříkem nacvičoval, aby to klaplo. A teď to neklaplo
až docela nakonec. Až když se k němu připlížil Škudibík a drc-nul do něho o chloupek dříve, než Tesařík zmáčkl kohoutek.Chvíli panovala u ohně vřava, kterou se Radim ani nesnažil uklidnit. Byl ostatně spoluspiklenec – o všem věděl předem, a když dával svolení k tomu zkušebnímu „zastřelování“, věděl, že Tesařík nebude nabíjet. Že bude střílet prázdnou puškou.„Myslím, že Veverky – přestože jim celý trik nakonec nevyšel – zasluhují po právu plných deset bodů,“ navrhoval Radim, když nastal klid. „Kdyby nebylo té poslední chybičky, polovina z vás do poslední chvíle věřila, že Tesařík střílí naostro.“To ovšem pravda byla.„Ty ses ovšem zasloužil o největší vzrušení u táboráku,“ gratuloval Škudibíkovi Mezulán. „Už ten začátek stál za to, a o posledním výstřelu ani nemluvím.“„Děkuju ti,“ hekal Škudibík, „ale teď pojď se mnou hledat lékárničku.
Ty bláznivé děti mě u Karkulky tak pošlapaly, že snad budu do konce tábora kulhat na obě nohy.“

František Nepil
Naschválníčci

Ilustroval Miloslav Jágr 1981

Zdeněk Svěrák
Tatínku, ta se ti povedla

Druhá porada

“Mám takový dojem, že naše děti pohádky nepotřebujou,” usoudil tatínek Šíma. Ale s tím maminka nesouhlasila: “Všechny děti potřebují pohádky. Víš, co by z nich vyrostlo bez pohádek? Hloupí lidé, kteří by nevěděli, že se má pomáhat princezně, a ne drakovi.”

“Draci nejsou a princezen je málo,” řekl tatínek.

“To nevadí. Až budou naše děti velké, samy poznají, co je zlé jako drak a co je nevinné jako princezna.”

“Ty hlavní pohádky už znají,” trval na svém tatínek, “takže ty základy mají a dalšími pohádkami už bych je nezatěžoval.”

Když tatínek s maminku něčím popudil, oslovila ho příjmením. To se stalo i teď.

“Šímo,” řekla, “víš, co je to pohádka? To je vláha pro dětskou duši. To bys měl jako rodič vědět.”

“Říkali, že vypravuješ z hlavy. Jak se to dělá?” zeptal se zkrotle tatínek.

“Jednoduše. Rozhlídneš se kolem sebe, uvidíš třeba polštář a peřinu a začneš si vymýšlet pohádku o tom, jak se peřina hádala s polštářem, kdo je důležitější. A jak vymýšlíš, tak vyprávíš.”

“Nějaká příručka na to nění?” chtěl vědět tatínek.

“Ne.”

O peřině a polštáři

Toho večera nemohl tatínek Šíma usnout. Přemýšlel o maminčiných slovech a představoval si, že Petruška a Petřík jsou dvě zahrádky, které se musí každý večer zalévat pohádkami, jinak uschnou. A to by nechtěl. To ne.

Jestlipak by například svedl pohádku o peřině a polštáři? Má přece průmyslovou školu, to by v tom byl hrom, aby takovou věc nesestrojil. Zkusil to:

Byla jednou jedna peřina a jeden polštář. Celkem dva kusy.

(Vida, jaký vymyslel krásný začátek!) A ta peřina povídá: !Polštáři, jsem důležitější než ty.”

Polštář odpověděl” “Já jsem důležitější!”

(Zatím to není špatné, řekl si tatínek. Myslím si, že to je dokonce výborné. Ale jak dál? Kdo je vlastně důležitější? Když mi nedají peřinu, bude mi zima. Když mi nedají polštář, budu mít málo pod hlavou a neusnu. Ale bratranec Standa spí bez polštáře. Prý je to zdravé pro páteř. Důležitější bude tedy peřina. Ačkoli pozor! Byly na vojně peřiny? Nebyly. Na vojně jsme se přikrývali jen zelenou štípavou dekou a prostěradlem, aby neštípala. A jak jsme, panečku, spali! Z toho vyplývá, že ani peřina není nutná. Sláva, pohádka může pokračovat.)

Peřina se zamyslela a řekla: “Když se to tak vezme, nejsi důležitý ani ty, ani já.”

A to je, milé děti, konec pohádky.

Tatínek Šíma se celý zatelelil radostí, že vymyslel pohádku od začátku do konce úplně sám. Ono to vlastně nic není. To budou zítra děti koukat. Obrátil si peřinu chladným k sobě, spokojeně naklepal polštář a rozhodl se, že bude klidně spát.



Zdeněk Svěrák
Vyprávěnky na dobrou noc
TATÍNKU, TA SE TI POVEDLA
Ilustroval Adolf Born.
Vydal Albatros 2005
Pro čtenáře od 6 let.

Pan Šíma dostal doma důležitý úkol: vyprávět každý večer svým dětem pohádku. Dříve jim vyprávěla maminka, ale protože jí nezbývalo mnoho času (v domácnosti je vždy co na práci), převzal její úlohu tatínek. On by nejraději pohádky četl, jenže Petřík a Petruška s tím nesouhlasili. Vyžadovali takové, jako byly ty od maminky: o zdánlivě obyčejných věcech kolem nás. A to není vůbec jednoduché! Zdali se mu nesnadnou úlohu podařilo splnit a jak se jeho potomkům vyprávěnky na dobrou noc líbily, se můžete dozvědět z půvabné knížky Zdeňka Svěráka. Něco už napovídá sám její název.

 

Michael Ende
DĚVČÁTKO MOMO A UKRADENÝ ČAS

 Na světě existuje obrovské, a přece zase úplně obyčejné tajemství. Všichni lidé se na něm podílejí a každý je zná, ale málokdo o něm vůbec nekdy přemýšlí. Většinou je lidé berou jen tak beze všeho na vědomí a nepodivují se mu ani za mák. Toto tajemství se jmenuje Čas.
 Lidé měří čas pomocí kalendáře a hodin. Jenomže to ještě zdaleka nic neříká, protože přece každý ví, že někdy může člověku připadat jediná hodina jako celá věčnost, a jindy prchne jako okamžik – podle toho, co v této hodině prožíváme.
 Vždyť Čas je Život. A Život přebývá v srdci.

 Tuto pravdu neovládal nikdo tak dobře jako šedí muži zahalení do obleků z šedých látek. Nikdo neznal tak jako oni cenu jedné hodiny, jedné minuty, ba dokonce jediné vteřiny lidského života. Samozřejmě, že se na tyto skutečnosti dívali po svém, to je asi jako pijavice na krev, a podle toho po svém jednali.
 Šedivé postavy něco zamýšlely s časem lidí. Měly své tajné plány, rozsáhlé a pečlivě připravené. Nejdůležitější pro ně bylo, aby si nikdo jejich konání nepovšiml. Nenápadně se vřadily do života velkého města a jeho obyvatel. Nikdo to ani nepozoroval, a šedí muži si dobývali denně, krok za krokem, větší pole působení a zmocňovali se vlády nad lidmi.
 O každém, kdo přicházel v úvahu pro jejich záměry, věděli dávno předtím, než dotyčný člověk něco tušil. Jen čekali na pravý okamžik, kdy by ho chňapli svými spáry. A také se chytře starali, aby tento okamžik nastal.
 Tak vezměme například pana Fusiho, majitele holičského krámu. Pan Fusi neplatil sice za žádného vyhlášeného mistra ve svém oboru, ale v ulici byl vážený. Nebyl ani chudý, ani bohatý. Měl malé holičství ve středu města a zaměstnával jednoho učně.
 Kteréhosi dne stál pan Fusi ve dveřích svého krámu a čekal na zákazníky. Učeň měl volno, a pan Fusi osaměl. Díval se, jak déšť s pleskotem dopadá na ulici. Byl plačtivý den a také v duši pana Fusiho vládlo škaredé počasí.

 Vlastně se celý můj život skládá z cvakání nůžek, prázdných tlachů a mýdlové pěny, myslel si pan Fusi. Co z toho života vůbec mám? Až umřu, bude to zrovna tak, jako bych nikdy nežil.
 Upřímně řečeno, pan Fusi vůbec nic neměl proti nějakému tomu klípku. Naopak před zákazníky tuze rád do všech podrobností rozvíjel vlastní mínění a stejně rád si vyslechl, co tomu říkají oni. Také neměl nic zásadního proti cvakotu nůžek a proti mýdlové pěně. Práce mu působila vyslovené potěšení a on věděl, že ji dělá dobře. Zvlášť pokud jde o tah břitvou proti vousům dole pod bradou, hned tak někdo se mu nevyrovnal. Jenomže málo platné, v lidském životě jsou někdy okamžiky, kdy tohle všechno pozbude smysl. To se ostatně přihodí každému.
 „Můj celý život je pochybený,“ říkal si pan Fusi ve dveřích krámu. „Jsem nula. Jsem bezvýznamný holič. Ano, ano, to jsem já, Fusi. Byl bych někdo úplně jiný, kdybych mohl vést život jaksepatří! Tedy opravdový život!“
 Jenomže pan Fusi dost dobře nevěděl, jak si takový opravdový život zařídit. Jen si tak představoval, že by to už muselo být něco, rozumějme něco luxusního, něco na ten způsob, jak to vídal v obrázkových časopisech.
 „Bohužel při mém povolání na to nezbývá čas,“ uvažoval dál mrzutě. „Protože opravdový život vyžaduje čas. Člověk nesmí něco mít na práci. A já? Já už budu nadosmrti trčet mezi nůžkami, žvásty a mýdlovou pěnou.“
 Ve stejném okamžiku přijelo elegantní auto popelavě šedé barvy a zastavilo právě před krámem. Z vozu vystoupil muž v šedém obleku a vešel do obchodu. Postavil na stoleček před zrcadlem olověně šedou aktovku, na věšák zavěsil tvrďák a usedl do holičského křesla. Z kapsy vyndal notýsek a začal v něm listovat. Přitom potahoval z krátkého šedého doutníku.
 Pan Fusi zavřel dveře do krámu, protože se mu zdálo, že se v malém obchodě udělalo nezvykle chladno.
 „Čím mohu sloužit?“ ptal se trochu vyvedený z míry. „Přejete si oholit nebo ostříhat?“ A hned si v duchu lál za takovou netaktnost, neboť zákazník měl na hlavě blýskavou lysinu.
 „Ani jedno, ani druhé,“ řekl šedivý host a neusmál se. A řekl to velmi podivným, jako bezzvučným a takříkajíc popelavě šedým hlasem. „Přicházím z Ústavu pro úspory času. Jsem agent XYQ 384/b. Je nám známo, že u nás míníte ukládat své úspory.“
 „Ale to je pro mne novinka,“ prohlásil ještě trochu roztržitě pan Fusi. „Mám-li být upřímný, neměl jsem až dosud ani tušení, že taková instituce existuje.“

 

Michael Ende
Děvčátko Momo a ukradený čas
Ilustroval František Skála

Malá Momo není jen tak ledajaké děvčátko. Žije sama ve zřícenině starověkého amfiteátru, která je skryta v piniovém hájku. Její zevnějšek, který nelze lety určit, je poněkud zvláštní. Momo nosí dlouhou sukni až na paty z křiklavých záplat, velké pánské sako a chodí zásadně bosa. Má kudrnaté černé vlasy a neobyčejně krásné temné oči, její pohled na každého mimořádně působí. Děvčátko umí lidem naslouchat jako nikdo jiný, a tak si získá spoustu malých i velkých přátel. Jednoho dne se v městě začnou objevovat podivní šedí muži, a je jich stále víc a víc. A lidé se mění, najednou jim chybí čas. Šedí zloději ho pro sebe potřebují čím dál víc. Může někdo ještě lidi zachránit a vrátit jim ztracený čas? Jedině děvčátko Momo!

Knihy Michaela Endeho, autora úžasného Nekonečného příběhu, oplývají nezměrnou fantazií, dobrodružstvím, poetikou i moudrostí. Takový je i pohádkový román o děvčátku Momo a ukradeném čase.